Nejdůležitější věci se nejhůře
vyjadřují. Stydíte se je vyslovit, protože slova umenšují
jejich skutečný význam, jejich bezbřehá obrovitost se vyslovením
scvrkává na pouhou životní velikost. Je v tom však ještě něco
navíc, že? Nejdůležitější věci jsou skryty příliš blízko
místa, kde leží vaše tajné myšlenky, podobně jako znamení
vedoucí k pokladu, jenž by vám rádi ukradli vaši nepřátelé. A
nejhorší na tom je, že můžete učinit bůhvíjaké objevy a
sklidíte jen výsměšné pohledy lidí, kteří vůbec nerozumějí
tomu, co říkáte a proč téměř křičíte, když to říkáte. A
tajemství zůstane tajemstvím, protože nenalezne srozuměnou duši.
Chris a já jsme pozorovali Verna, jak
zalévá pumpu, zatímco Teddy zběsile cloumal rukojetí. Nakonec
byl odměněn proudem čisté vody. V tu ránu měli oba hlavy pod
pumpou, aniž Teddy ustal v horečné práci.
„Teddy je blázen,“ řekl jsem s
porozuměním.
„To jo,“ řekl Chris věcně.
„Nedožije se ani dvojnásobnýho věku, co má teď, to se vsadím.
To že mu fotr spálil ty uši. V tom to všechno je. Je to blázen a
tancuje mezi náklaďákáma. Přitom vidí hovno, brejle, nebrejle.“
„Pamatuješ tenkrát na tom stromě?“
„Jo.“
Před rokem lezli Teddy s Chrisem na
borovici za naším domem. Už byli skoro nahoře, když Chris řekl,
že dál to nejde, protože horní větve jsou shnilé. Teddy nasadil
ten svůj šílený, zarputilý výraz a řekl, že na to sere, že
je celej zapatlanej smůlou a že toho nenechá, dokud nebude
nahoře.Chris mu to nedokázal vymluvit. Takže Teddy lezl dál a
skutečně to dokázal – vážil nějakých pětatřicet kilo. Stál
tam, svíral špičku borovice usmolenou rukou a vyřvával, že je
král světa nebo nějakou podobnou pitomost, když se najednou
ozvalo nepříjemné zapraskání shnilé větve, na které stál, a
už se poroučel. Pak se stalo něco, co člověka utvrdí v tom, že
Bůh existuje. Chris po něm reflexívně chňapl a chytil ho za
vlasy. A ačkoliv mu zápěstí opuchlo tak, že měl pravou ruku
nejmíň čtrnáct dní nepoužitelnou, držel Chris řvoucího a
klejícího Teddyho, dokud se mu nepodařilo postavit se na zdravou
dostatečně silnou větev, která ho unesla. Nebýt Chrisova
pohotového zákroku, byl by Teddy v pádu narážel na větve
dobrých pětatřicet metrů k úpatí stromu. Když slezli dolů,
byl Chris bledý a neměl daleko ke zvracení z prožitého strachu a
Teddy se s ním chtěl prát, protože ho tahal za vlasy. Taky by se
byli poprali, kdybych to tenkrát neurovnal.
„Občas se mi o tom zdá,“ řekl
Chris a podíval se na mě podivně bezbrannýma očima. „Až na
to, že v tom snu nikdy nechytím, držím jen pár vlasů a Teddy
řve a padá dolů. Divný, co?“
„Divný,“ souhlasil jsem a naše
oči se na chvilku střetly a vzájemně si odečítaly opravdovost
přátelství. Pak jsme se znova podívali na Teddyho s Vernem, kteří
na sebe cákali vodu, křičeli, smáli se a častovali nadávkami.
„Jenže tys ho chytil,“ řekl jsem.